Josef FUKA – PLÁCKY
Slovo plácek je zdrobnělina slova plac, původně z německého Platz (místo, náměstí), volné prostranství, místo (k něčemu vyhrazené, upravené, určené, např. hřiště). Ano, také je to plácek sportovní, tedy místo určené k hraní různých sportů, např. hokej, fotbal, hokejbal, volejbal,…
Podívejme se trochu do historie takových sportovních plácků na milevském starém sídlišti. Jako pamětník jsem si jednoho dne obešel tyto zapomenuté „plácky“ a nafotil si jejich současnou podobu. V padesátých – sedmdesátých letech minulého století si vzpomínám na pět takových „plácků“, které vysloveně „žily“. Na nich se proháněli kluci i děvčata. Každý plácek byl ve své lokalitě starého sídliště a byl plně využíván stálými skupinkami dětí. Každá skupinka měla svůj plácek a v jarních a podzimních měsících se na nich především hrál hokej s míčkem, dnes se tomu říká hokejbal. Plácek byl pečlivě udržován, na něm vyrostly hokejové branky. Hrálo se s míčkem, buď tenisákem či gumovým, hokejkou pro lední hokej, někdo měl i rukavice či chrániče holení, brankáři i helmu. Během několika měsíců se začala hrát mezi jednotlivými skupinkami i přátelská utkání a později i turnaje. V zimním období se pak „plácek“ odhrnul od napadlého sněhu, udělaly se sněhové mantinely, někdy se hřiště polilo vodou a hrál se i hokej na bruslích.
Tyto plácky byly v těchto lokalitách: spodní část Bezručovy ulice-Stodola (1), střední část Bezručovy ulice-Stodola (2), pod Hradčanami (3), v horní části ulice Karla Čapka (4) a plac v dolní části ulice Čs. armády mezi „slepičkami“ a čtyřdomky ulice Petra Bezruče (5).
Každý plácek „okupovala“ skupina, v níž vyrůstali i pozdější milevští sportovci či dokonce reprezentanti naší republiky.
Já jsem byl členem skupiny z dolní části Bezručovy ulice (1). Náš plácek nebyl příliš velký a byl těsně u zdi domu. Tím jsme vlastně měli v zimě hotovou jednu mantinelovou stranu. Občas to i odneslo skleněné okénko prádelny či sušárny, přece jenom tenisák byl dost tvrdý. Když jsme hráli hokej s míčkem, hráli jsme si i na naše hokejové reprezentanty. Tehdy jsem fandil v hokeji Slovanu Bratislava a tak jsem zákonitě v útoku byl Golonka a v brance Dzurilla. „Kápem“ našeho týmu byl Standa Franěk, pozdější výborný milevský fotbalista, ten pro změnu byl v útoku Petr Kochta, neboť v hokeji fandil Spartě. Pamatuji se i na další dobré kluky z týmu, např. Jindru Mullera – frontmana skupiny FANTOM, jinak i vynikající fotbalista, Jiří Zelenka, Standa Fábera či Bohouš Kaplan.
Ve střední části Bezručovy ulice byl další plácek (2), který skýtal snad největší hráčskou základnu, tedy kluky ze střední a horní části Bezručky, a byl prostorově asi největší. Hlavním šéfem tohoto týmu snad byl Josef Dostál, dalšími výraznými hráči byli např. Jan Pavlíček, pozdější čs. fotbalový reprezentant – gólman, Pavel Bartoš, Zdeněk Müller, Zdeněk Marek -házenkářský trenér a rozhodčí, František Filipín – člen skupiny Fantom, Leoš Novák, Petr Dostál – házenkář …
Pod komplexem budov „Hradčany“ byl rovněž poměrně prostorný plácek (3). Tým z tohoto místa měl svého hvězdného Jardu Loskota, který měl tvrdé rány, a později byl i obávaným útočníkem milevského fotbalu i nejlepším střelcem krajského přeboru mužů. Výborný byl i milevský fotbalista Milan Brázda, pak Pavel Jarčevský – hráč milevského házenkářského ligového dorostu, podobně i Jiří Boula, ten byl i skvělým volejbalistou a jeho syn reprezentoval ČR ve volejbalu.
Nejmladším „pláckem“ v tehdejší době na starém sídlišti byl prostor v horní části ulice Čs. armády (4). Na něm se kromě pozemáku hrál i volejbal a taky tady vyrostli dobří sportovci, např. Sláva Skalický či Luboš Rejda, skvělí fotbalisté.
Posledním pláckem, na který mám pěkné i nepříjemné vzpomínky, je prostor v dolní části ulice Čs. armády mezi tzv. „slepičkami“ a čtyřdomky v ulici Petra Bezruče. I zde jsme si tehdy zhotovili hokejové branky, no a při jejich výrobě a instalaci mám tu nepříjemnou vzpomínku. Při zatloukání tyče do země mi sjela sekyrka a rázem jsem měl na holeni levé nohy krvavou ránu. Rána byla dost hluboká a tekla z ní tmavě červená krev. Letěl jsem domů, matka se mnou běžela k MUDr. Zdeňku Walterovi, který bydlel ve „slepičce“ vedle našeho plácku. Ten se jen na ránu podíval a odeslal nás do zdravotního střediska v ZVVZ, teprve tam mě ošetřili. To byla ta špatná vzpomínka. Z podnětu mého souseda a fotbalového trenéra Františka Kučery jsme si v tomto prostoru zřídili menší fotbalové hřiště. Byly tam opravdové fotbalové branky a na hřišti se hrál každodenně fotbálek. Po hřišti se pohybovali například bratří Jaroslav a Stanislav Kortanové, Jindřich Müller, Stanislav Franěk, František Kučera ml. Také na něm vyrostla většina fotbalového týmu tzv. „Kučerovců“, které vedl a trénoval František Kučera.
Dnes jsou tato místa naprosto „mrtvá“, smutná či slouží jiným účelům.
Mgr. Josef Fuka, redakčně upraveno